Jedním z nejskloňovanějších témat poslední doby jsou antibiotika. Je to právě proto, že se jedná o léky, které jsou všeobecně velmi používané, ale v poslední době se objevují bakterie, které jsou na mnohá antibiotika, což znamená, že známe poměrně velké množství infekcí, které už nemáme čím léčit. Jak je asi všeobecně známo, základní kámen antibiotikům položil Alexander Fleming, který zjistil, že na živném agaru (což je půda, který se v laboratořích používá pro růst bakterií) v určitých místech kam se dostala jistá plíseň nic neroste. Jak už asi všichni tuší, tou plísní bylo Penicillium, proto také nejstarší antibiotika jsou peniciliny.
Tyto jsou do teď velmi úspěšné při léčbě streptokokové angíny a dalších nemocí, fungují ale také na některé gramnegativní bakterie a třeba i na spirochety, kam bude patřit i Treponema pallidum, původce syfilidy. Na peniciliny si ale mnoho bakterií vyvinulo rezistenci. Tento mechanismus funguje tak, že si bakterie umí vyměnit kousek DNA, tzv. plazmidy, čímž se jim vytvoří trochu jiné cílové struktury antibiotik, což vede k tomu, že daný lék už nemůže fungovat. Takovým bratříčkem antibiotik jsou cefalosporiny. Léky, které fungují na velmi podobném principu jako peniciliny. Tím, že jsou si s peniciliny dost podobné je také běžné, že lidé, kteří jsou alergičtí na penicilin budou alergičtí také na cefalosporiny.
Další tzv. β-laktamová antibiotika patří karbapenemy a monobaktamy. Karbapenemy jsou léky, které můžeme úspěšně použít na bakterie z nemocničního prostředí. Zde se totiž nachází specifické druhy bakterií plus i ty, které jsou běžné v normálním prostředí, ale tyto jsou většinou ještě více rezistentní. Existují ale i další antibiotika, makrolidy, glykopeptidy, aminoglykosidy, tetracycliny a další. Jejich účinky se do jisté míry překrývají, ale některé jsou více specifické na určité typy bakterií, jiné se zase nehodí pro léčbu těhotných či dětí.